Už to bude nějaký ten pátek, kdy se naposled objevil v rockovém magazínu článek o aktuálním dění v DanGar Six nebo rozhovor s jedním z členů metalového ansámblu. A tak příležitosti využil Smržovský zpravodaj a na interview si pozval smržovskou legendu, hlavní vokál a frontmana DG6, Dana Řičicu. Přepis rozhovoru níže a čert vem to, že klávesáka spolu přejmenovali z Michala na Martina....

Pro lednové číslo zpravodaje jsem vyzpovídala Smržovákům dobře známého místního zpěváka z kapely DanGar Six (DG6) Dana Řičicu. Rodilého Smržováka, který společně se svými kolegy dokazuje, že metal stále žije. Kapela vznikla v roce 2013 a jejími členy v současné době jsou: Dan Řičica, Patrik Baňas, Martin Sluka, Matěj Medlen, Martin Hora a Radan Jareš.

Dane, čím se kromě hudby živíš?
Jsem OSVČ, vyučený elektrikář. Instaluju lidem po celé republice požární zabezpečení.

Samotnou mě překvapilo, co DanGar Six znamená. Z původu názvu si myslím, že ho čtu správně (pozn.: tak, jak je napsaný). Můžeš čtenářům vysvětlit, co název DanGar Six znamená a prozradit nám, jak vznikl?
Ano, čte se to česky. DanGar Six je slepenina ze tří slov. Dan, to jsem já. Gar je garáž, ve které zkoušíme už dvanáct let, a Six, protože nás je šest.

Takže jste si řekli, založíme kapelu a bude se jmenovat takto?
Já jsem už byl předtím v jiné kapele. Ještě s jedním kamarádem z té původní kapely jsme si říkali, že nemůžeme sedět doma, potřebujeme něco dělat. Tak jsme se s Patrikem rozhodli, že si vytvoříme pidi kapelku, kdy se jednou za čas potkáme někde v hospůdce, kde si u stolu zahrajeme. Ve finále se nás ale sešlo šest. Obsadili jsme garáž a pídili se po nějakém názvu. Nic kloudného nás nenapadalo, až někdo řekl: „Hele, Dane, jsme u tebe v garáži, tak to bude DanGar. Je nás šest, tak Six, aby to bylo trošku poameričtěno.“

DanGar Six tedy nejsou tvoje první kapela?
Poprvé mě oslovila liberecká kapela Lampa, napůl punkáči. U nich jsem nějakou dobu vydržel, ale kapela se posléze rozpadla. Někteří kluci z ní odešli a já se zbytkem členů založil libereckou kapelu V.A.R., která hraje dodneška a vydává desky. Poté jsem se nechal zlanařit do jablonecké kapely Garant. S tou jsme toho taky najezdili hodně. Následně jsem ale své hudební působení na několik let přerušil. Pak za mnou přišel kámoš, jestli bychom spolu nechtěli hrát v kapele Euthanasie. Ta se nakonec také rozpadla. Všichni měli fůru jiné práce, jak už to tak bývá. A na to konto vzniklo DG6.

Takže v DanGar Six jsou i nějací další členové z Euthanasie?
Jeden. Patrik Baňas.

Jak se za ty roky změnilo složení kapely?
V kapele jako první nastoupil bubeník, kterého všichni Smržováci musí znát pod přezdívkou Kissák (Honza Hrabánek), který už bohužel není mezi námi. Ten kapelu musel opustit kvůli zdravotním důvodům. Místo něj nastoupil Roman Řehořek, ale časem bylo na něj moc hraní a zkoušení, tak jeho místo převzal Martin Sluka, který s námi hraje dodnes. Dále jsme měli kytaristu Dana Šimka, který bohužel již také nežije a tehdy odešel, protože toho hraní bylo moc. Nahradil ho Medvěd (Martin Pecho). Vydržel s námi nějaký pátek, ale sloučit hraní s novým rodinným životem bylo pro něj těžké. A teprve po něm přišel Matěj Medlen a ten je s námi doteď. Poslední změnou je, že basáka Pepu Ivaniče nahradil Radan Jareš.

Pravdou je, že hrajete fakt hodně.
Zaznamenala jsem, že jste někde skoro každý víkend. Snažíme se už tolik nehrát, protože je z toho už každý utahaný.

Vypadá to ale, že se vám to moc nedaří. Někdy hrajete i dva koncerty za jeden víkend.
Před lety jsme mívali i 40–50 koncertů do roka, což je skoro každý víkend. Řekli jsme si, že už je toho moc. Neměli jsme nic moc z rodinného života, ale časem začne v kapele i ponorka, protože spolu trávíte čas prakticky nonstop. Takže jsme teď přibrzdili a koncertů máme za rok odhadem třicet.

To je ale stále dost. Hrajete po celou dobu působení kapely pouze svou tvorbu nebo jste hrávali i převzaté písně?
Kdepak. Původně jsme hráli jenom převzaté písničky. Když jsme plánovali si jen občas zahrát v nějaké hospůdce, tak jsme se jich pár naučili pro své vlastní potěšení. Teprve po pár letech nám došlo, že máme taky své nápady a chtěli jsme vytvořit pár svých vlastních věcí. Když se nám to podařilo, frčeli jsme do Prahy nahrávat do studia.

Hudbu a texty si tedy skládáte sami?
Většinou sami. Je to týmová práce všech členů.

Co vše se odehraje, než vznikne nová písnička? Rodí se po jedné nebo pracujete rovnou na celém albu?
Pracujeme na jednotlivých písničkách samostatně. Jeden z muzikantů přinese námět na muziku, poslechneme si to, řekneme si, co by se dalo použít a co ne. Potom někdo další vymyslí text, pak se ho povětšinou snažím nastylizovat k dané muzice, aby hudba zůstala taková, jaká je a text měl hlavu a patu. Někdy se to samozřejmě nepovede. Ale snažíme se. S textem pracujeme do poslední chvíle, dokud písničku nenahrajeme. Někdy jsou dny, kdy v hlavě nic není a jindy se zase člověk probudí ve dvě ráno a v hlavě má pár vět hotového textu a musí si je běžet zapsat, protože jinak by je do rána zapomněl.

Jak dlouho taková skladba vzniká?
Jsou písničky, které jsme měli hotové za tři, čtyři dny. Pak jsou takové, které jsme přepracovávali i deset měsíců.

Takže než vznikne album, trvá to i přes rok?
Určitě. Minimálně rok. První album vznikalo přibližně tři roky.

V roce 2018 vám vyšlo první album Smetiště dějin, poté v roce 2021 Temná doba a novinkou ve vaší diskografii z loňského roku je album Noc, kdy nevyjdou hvězdy. Máte už srovnání, které album je u posluchačů nejoblíbenější?
Máme. Co se týče ohlasů, tak první album se všem líbilo, u druhého říkali, že je lepší a naštěstí u toho třetího tvrdí, že je lepší, než to druhé. Zatím tedy stoupáme nahoru a doufám, že nám to ještě vydrží.

Kromě CD jste vydali poslední dvě alba i jako vinyly. Myslíš, že se gramofony vrací do módy?
Zcela bezkonkurenčně. V deskách se teď točí velké peníze a vůbec v těch původních. Jsou toho plné burzy.

V poslední době je o DanGar Six slyšet čím dál víc. Nekoncertujete už jen v okolí, ale jezdíte po celé republice, nejen do klubů, ale i na festivaly. Kde jste byli nejdále?
Nejdál? Asi na polské straně Těšína.

Takže jste hráli i v zahraničí?
Vlastně ano. (smích)

Jaký koncert se ti nejvíc líbil? Nebo kam jezdíš rád opakovaně.
Abych pravdu řekl, je mi jedno, kde jsme. Ale jde o to, jaká se tam sejde parta lidí. Když jsem na pódiu a pod nim sedí lidé otočení k nám zády a nezajímá je, co tam děláme, tak mě to bavit nebude. Potřebuju od lidí cítit odezvu a je mi vlastně jedno, jestli jich přede mnou sedí pár nebo stovky. Vždycky do vystoupení dám stejnou energii a z pódia slejzám úplně durch.

Pojďme se teď podívat k samotné tvorbě. Většina vašich písniček se zaobírá smrtí, což není v metalových kapelách nic zvláštního. Nicméně písně nezní nijak pochmurně. Spíš to na mě působí tak, že smrt berete jako součást života. Jaký je tvůj postoj k ní? Rozhodně nebyl náš záměr, aby se na poslední desce každá skladba zaobírala smrtí, byla to náhoda. Můj postoj ke smrti je takový, že si jednoho krásného dne pro každého z nás přijde, jak to vždycky říkám na koncertech. Jednou tou kosou zaharaší a převozník nás převeze na druhou stranu, ať mladý nebo starý, kluky či holky. Tak to beru. Ale loni na jaře mi zemřela mamka, a to jsem s tím smířený hodně dlouho nebyl, možná ještě nejsem doteď.

Měl jsi tento postoj vždycky, nebo se to se zvyšujícím věkem mění? Určitě se to mění věkem. Věkem se mění spousta věcí, ačkoliv si někdy neuvědomuju, kolik mi je a vlastně ani nechci. Myslím si, že jsem stejně bláznivý jako za mlada. To, že jsem starý, jsem poznal, až když mi dvacetiletí kluci začali říkat dobrý den. Rozhodně s věkem názory krystalizují.

Stal se vám někdy na koncertech nějaký průšvih?
Byly nějaké pády. Ale žádný velký průšvih jsme nikdy neměli. Naštěstí máme Patrika, našeho manažera a kytaristu, který se o všechno stará a je na něj naprostý spoleh. Jednou se nám stalo, že jsme měli hrát v nějaké vsi a teprve tam jsme přišli na to, že máme hrát ve vesnici s totožným názvem, ale o 100km dál.

Jak jste to vyřešili?
Pořadatel prohodil kapely a my stihli dojet skoro s dvouhodinovým zpožděním.

V poslední době se začíná ozývat strach umělců z umělé inteligence. Bojí se, že AI nahradí umění. Myslíš, že se to může stát?
Jednoznačně může. Mám vlastní zkušenost z jedné oslavy, kdy jsme hráli pro tři oslavence a jejich kamarádi jim složili tři písničky na míru právě od umělé inteligence. Když je pustili, všem padla brada. Bylo to dokonalé – hudba i text. A když jsme se začali pídit po tom, co to je za skvělou kapelu, zjistili jsme, že se jedná o umělou inteligenci. Takže se obávám, že AI jednoho dne převálcuje umělce na plné čáře.

V jednom rozhovoru (bohužel si nemohu vzpomenout s kým) zaznělo, že dnes již hudebníci jsou hlavně prodejci triček. Šlo o to, že v dnešní době mají kapely velký problém se uživit, pokud se chtějí věnovat jenom hudbě. Ceny vstupenek vše nepokryjí a o to víc se musí soustředit na prodej merche (pozn. red.: fanouškovské předměty).
Taky jsem ten rozhovor četl. Má naprostou pravdu. Každá kapela, která si chce vydělat nějakou tu kačku navíc, musí prodávat desky, nášivky, placky, trička, zkrátka merch, protože pořadatelé tlačí, aby kapela stála co nejméně. Bojí se, že lidé nepřijdou a tratili by na tom. Takže bez merche se kapela neobejde.

Máte v kapele vysněný cíl, kterého byste chtěli dosáhnout?
Samozřejmě živit se hudbou, ale nalijme si čistého vína. V této době se hraním uživí jen těch pár top kapel a ti ostatní na to nedosáhnou. Kromě hlavních členů musíte uživit i další lidi, kteří vám pomáhají, jako např. bedňáci, lidi od merche apod. Celkem by to bylo kolem dvanácti lidí.

V novém videoklipu Feldkurát Otto Katz sis zahrál faráře. Klip byl inspirovaný Švejkem. Proč zrovna
ním? Jak ses v té roli cítil?
Nechtěli jsme dělat temný klip, kde by zase lítaly smrtky. Písnička vznikla právě při sledování Švejka. Cítil jsem se skvěle.

Když jsme u klipů… Jsou plné kostýmů a příběhů. Vymýšlíte si sami, jak bude klip vypadat?
Některé kostýmy si šijeme sami, jiné si vypůjčíme, koupíme. Každý klip má nějaký příběh, kterého se držíme. Naštěstí máme kolem sebe dost přátel, kteří nám pomůžou ať už s kostýmy nebo tím, že dělají komparz.

Jak dlouho jste klip natáčeli?
Klip je natočený celkem rychle. Ráno se začne třeba v osm a večer v šest, sedm, osm je natočen. Pak teprve přichází ta zdlouhavá část. Vše se musí sestříhat, rovná se muzika, barvy, aby vše do sebe zapadalo. To trvá tři týdny, měsíc.

Postprodukci si děláte sami?
Na to máme chlapíka, většinou toho, který ho natáčí a pak i stříhá. Něco vytvoří a pošle nám. My řekneme – tohle je dobrý, tohle ne. Tak dlouho si to posíláme tam a zpátky, dokud vše není podle našich představ a můžeme klip vypustit do světa. Poslední videoklipy nám natáčí Machino film ze Smržovky.

Jak odpočíváš? Máš vůbec čas na něco jiného než práci, kapelu a rodinu?
Nemám. Pro mě je největší odpočinek zahrada za barákem, hlavně v létě. Pohrabat se ve skleníku, posekat, dát si studené pivo, pustit si k tomu muziku, to je pro mě to pravé.

Máš radu pro začínající kapely?
Hrajte, co vás baví a nenechte se nikým odradit!

Chceš něco vzkázat fanouškům?
Těšíme se na každé setkání s vámi. Každého z vás si moc vážíme.

Na závěr se tě nemohu nezeptat, jaká písnička je tvou srdcovkou?
Nejoblíbenější je Requiem, pomalá skladba z třetí desky. Je to vzpomínka na našeho Kissáka. Když jsme ji natáčeli, tak mi zrovna tu noc zemřela mamka, takže je to pro mě hodně citlivá záležitost. Špatně se mi nahrávala, ale naštěstí všichni v kapele byli chápaví a podrželi mě. Takže když tahle písnička hraje, musí jít volume doprava.

Dane, děkuji ti za rozhovor a přeji tobě i celé kapele, aby vám to i nadále hrálo, ať vznikají další alba a vy
můžete slavit jen úspěchy.

Smržovský zpravodaj

Pau

Koncerty

Kolín

Hradec Králové

Ústí nad Labem

Novinky

Rozhovor se smržovskou ...

Křest LP Noc, kdy nevyj...

Představení nové basy v...